Základní pojmy
ANEB VYSVĚTLENÍ ZÁKLADNÍCH KOLOBĚŽKÁŘSKÝCH POJMŮ PRO ZAČÁTEČNÍKY:
Koloběžka – dvě kola o velikosti minimálně 12″ vzájemně spojena v jeden celek tak, aby umožnili postavení minimálně jednoho člověka nízko nad zemí. Člověk stojící musí mít zároveň možnost ovládat přední kolo řídítky, která jsou v dostatečné vzdálenosti od jeho těla, aby mohl provést pořádný odraz.
Střídáte nohy? – otázka, která dovede každého koloběžkáře k úžasu, stejně jako pana Knotka, když se ho babka Jechová v komedii Kulový blesk zeptala „a máte sklep?“ Koloběžkář, neb je gentleman, dotazovanému vše však vysvětlí, že se střídají a pravidelně. Konec konců je to jednoduší než v roli pana Knotka stěhovat uhlí.
Nášlap neboli stupátko – místo kde stojí noha. Je to něco jako taneční parket pro tanečníka, nemělo být kluzké, aby se noha neklouzala a zároveň by nemělo být hrubé, aby se noha dala pootočením dobře vyměnit, tedy něco mezi. A to „mezi“ je pro každého trochu jiné.
Světlost koloběžky – vzdálenost mezí zemí a spodním okrajem koloběžky. Pro neznalého laika a i pro některé výrobce rozměr zcela zásadní, neboť strach velí mít rozměr radši větší, aby se neškrtalo o nerovnosti.
Výška nášlapu – rozměr mezi zemí a místem kde stojí noha – rozměr zcela zásadní pro koloběžkáře. Protože koloběžkář ví, že čím stojí výše, tím dělá větší dřep a tím se daleko více nadře. A taky ví, že škrtat bude stejně. Jde jen o to, aby si při jízdě nepřepsal zubní kartu, a proto nášlap není úplně u země. A taky má na přední straně náběh, aby na případnou překážku najel a nenarazil.
Prostor pro jezdce – prostor mezi horní hranou (osou) trubky hlavového složení a pomyslnou kolmicí konce stupátka. Prostor nutný k tomu aby se dal provést dostatečný odraz či dokonce „čapí krok“. Tento prostor, který u kvalitních koloběžek představuje cca 680 mm, u těch malých podivných skládacích zařízení s malými koly chybí a proto je nelze považovat za koloběžky, jsou to prostě mikro koloběžky či scootery.
Čapí krok – sportovní efektivní styl odrazu, kterému předchází nápřah vpřed s vysoce zdviženou pokrčenou nohou. Což připomíná chůzi čápa.
Brzdění na pekaře – výraz z koloběžkářské historie a raných závodů, kdy se jezdívalo pouze na 12″ koloběžkách a u nich jaksi chyběli brzdy. Jediná šance brždění byla pouze podrážkou boty.
Brzdění – v okamžiku kdy koloběžka dnes již brzdy má je nutné zdůraznit, že brzděni na koloběžce se liší od brzdění na kole. Pravda, na kterou řada lidí přijde až v první serpentině při sjezdu do horského střediska poté co si koloběžku půjčili na hřebenu. Poznání je často doprovázeno zásahem horské služby či vyhlídkovým letem vrtulníkem. Jestli vám rodiče celé dětství kladli na srdce, že se přední brzdou nebrzdí, protože poletíte přes řídítka, tak na to teď zapomeňte. Zadní brzda u koloběžky moc nebrzdí a hodí se spíš jen k citlivému zpomalování, protože brzo přijde do smyku. To že nekecám, se může každý přesvědčit na závodech, kde řada závodníků zadní brzdu kvůli hmotnosti vůbec nevlastní. Samozřejmě se musí brzdit s citem, i když těžiště u koloběžky je níže než u kola. A kdo se bojí, že přeletí přes řídítka nechť vystrčí svojí zadnici v proti směru jízdy.
Nakopnutý kotníček – řada koloběžkářů, zvláště v začátcích, si nakopla kotníkem do šroubu zadního kola. Tomu to úžasnému pocitu palčivé bolesti, doprovázeným zhrubnutím slovníku koloběžkáře, výrobci kvalitních koloběžek předchází schováním šroubu zadního kola za obrys vidlice a někteří i zúžením náboje s klasických 100 mm na 75 či 65 mm. Od věci není ani zakrácení osiček, aby nekoukali moc přes matice.
Valivý odpor – odpor, který klade kolo při jízdě po povrchu – velké téma koloběžkářů. Tedy ne že by cyklisté neřešili valivý odpor, ale přeci jenom koloběžka mezi odrazy jede pouze setrvačností a to co ji snižuje, zasluhuje velkou pozornost. A tak koloběžkář si stále hlídá tlak v pláštích, řeší druhy plášťů a galusek, složení gumy a podobně.
Ložiska – i když odpor v ložiskách tvoří jen malou část celkového odporu jezdce, koloběžkář klade důraz i na snížení odporu v těchto místech. Žije s pocitem, že obyčejné věnečky by ho nejspíš úplně zastavili a tak volí ložiska průmyslová, ale ani tam není konec, ještě tu jsou polo keramická, celo keramická a lepší a lepší. Prostě stále je co řešit.
Vlaštovky – dozadu ohnutá řídítka, která napřimují postoj do stylu „ala paní Radová“. Jsou vhodná při jízdách na velké vzdálenosti (nad100 km) kdy člověk jede pomalejším tempem a tráví na koloběžce hodně času. Ano koloběžka sice je pro záda příznivá, ale všeho moc škodí a na takových vzdálenostech již předklon bolí.
Trhni si nohou – tím nechci ukončit celé povídání, ale „Trhni si nohou“ je tradiční koloběžkářský pozdrav, který doprovází koloběh o zrodu závodního koloběhu do dnes.
Historie
Historické zápisky o koloběhu jsou tenké jako vysněné stupátko závodní koloběžky ho koloběžce. Ne že by žádná historie nebyla, ale všichni byli nejspíš tak uneseni její jízdou, že vše zapomněli zapisovat. Za první milník v historii koloběhu můžeme považovat tzv. drezínu. Tu sestrojil roku 1817 Němec Karl Fridrich Drais (1785 – 1851). Tento stroj se sice považuje za první velociped, ale k jízdě se používalo odrazu nohou a sám Drais zařízení pojmenoval Laufmaschine, což německy znamená běhací stroj. Takže jistá spojitost tu jistě je.
Klasická koloběžka se stupátkem vyrazila na svou první trasu někdy na přelomu 19. a 20. století, ale datum i jméno vynálezce bylo přeřváno přehlušeno motory motorek, aut a letadel, které v té době taktéž proráželi vyrážely na cestu do světa.
V této rušné průmyslové době zůstávala koloběžka pouze dětskou hračkou a vývoj její konstrukce šel jen potichounku ruku ruce s vývojem cyklistiky – dřevěné konstrukce se změnily na kovové a kola se byla opatřena plášti.
Za proměnou koloběžky v dopravní prostředek pro dospělé, stáli nejen recesisté, ale i trenéři, kteří v ní viděli dokonalý tréninkový prostředek pro lyžaře, běžce a sdruženáře. Například sportovní škola v Rožnově pod Radhoštěm koloběžku využívá již od 70. let 20. století. V té době se v naší zemi se již na koloběžkách závodilo a roku 1968 vznikla Rollo liga, nejstarší a nejdéle trvající seriál koloběžkových závodů na světě.
Sportovní využití přineslo si posléze vyžádalo i konstrukční změny. Tou největší bylo výrazné zvětšením předního kola. Velké kolo vpředu na svém stroji použil poprvé Fin Hannu Vierikko roku 1991. On sám však zprvu na koloběžce nezávodil, byl famózním orientačním běžcem a hlavně milovníkem jízdy na tradiční finské ledobežce. A právě koloběžka a pro svou podobnost byla jeho nejlepším tréninkovým prostředkem. Hannu Vierikko svojíí koloběžkou udal směr v další konstrukci koloběžek a později založil firmu Kicbike.
Dnes existuje několik výrobců koloběžek pro s různým zaměřením různá zaměření – do města, na cesty, silniční, muscherské či sjezdové. A vzhledem k tradici asi není divu, že většina sériových kvalitních koloběžek se vyrábí právě na území naší republiky. A konstrukce se neustále vyvíjí. S velikostmi kol se pohrává dle potřeby a zaměření, a použité materiály drží krok s moderní cyklistikou. Takže není problém si pořídit i třeba karbonovou koloběžku vážící i méně než 5 kg.
Abych někoho nezklamal, na musím na závěr bych zmínit skládací mikro koloběžky. Ty sice jsou sice pro koloběžkáře zcela nezajímavé, protože neumožňují sportovní jízdu nebo ani cestování, ale své místo v historii jistě mají. První skládací hliníkovou koloběžku s kolečky z in-line bruslí vytvořil roku 1996 Wim Ouboter ze společnosti Mikro Mobility Systems ve Švýcarsku. Koloběžka byla prodána jako „Micro Skate Scooter“ a rychle získala svojí oblibu. Modelu „Razor“ bylo v roce 2000 prodáno přes 5 miliónů kusů za pouhých 6 měsíců! Tím si však tato mikro koloběžka, začala psát svojí vlastní historii. Má své vlastní fanoušky, odvětví i výrobce.
Závodění
Hnacím motorem každého sportovního odvětví je jistě jeho soutěžní podoba. A ta v naší kotlině stála u samého počátku, kdy koloběžka přestala být jenom dětskou hračkou. Vše začalo nejspíše roku 1967, kdy se pod záštitou svazu mládeže uskutečnil závod z Bratislavy do Prahy. Rok na to se již uskutečnil, první ročník Rollo ligy, která se s malou přestávkou v letech 1983 až 1987 se jezdí dodnes, a je nejstarším a nejdéle trvajícím seriálem závodů na světě. Rollo liga za celých 50 let neztratila svoji tvář a má dodnes sportovně společenský charakter, kdy soutěže probíhají po dva víkendové dny a tak je večer čas i na společenské posezení. První den den se vždy koná dlouhý závod, dle regulí o délce 25 až 45 km, . A druhý den si pořadatelé mohou zvolit s mnoha disciplín jako je kritérium, časovka, štafety či sprint. Od roku 1993 jsou soutěže zastřešeny Českým svazem koloběhu, který je členem ČSTV.
Kromě Rollo ligy se jezdí i Český koloběžkový pohár. Tvoří ho pouze jednodenní závody, které jsou v délce 2 až 25 km a často jsou součástí jiných sportovních akcí, – především silničních běžeckých závodů. Pro účast v poháru není třeba závodní licence a tak je zde si může možnost si závodění vyzkoušet každý. Díky tomu mají některé tyto závody velkou účast.
Kdo chce vyjet mimo asfalt, může zkusit některý ze závodů Českého krosového koloběžkového poháru. Zde musí být vést trasa alespoň z 60% terénem. Závody jsou většinou součástí cyklistických závodů horských kol.
Poslední seriál závodů pro koloběžky u nás, je Seriál dlouhého koloběhu. V něm dosahují závody délky přes 100 km a největším a nejznámějším závodem je tradiční přejezd republiky.
Závodění má samozřejmě i svoji mezinárodní podobu. Ta je zastřešena mezinárodní koloběžkovou asociací IKSA (Internacional Kicksled and Scooter Association). Pod ní se pořádá Eurocup a každoročně se střídá Mistrovství Evropy s Mistrovstvím světa. Zde historie nesahá tak hluboko daleko jako závodění u nás. První Mistrovství Evropy se jelo roku 2001 V Plzni a Mistrovství světa roku 2004 v Plzni a Karlových Varech.
Více informací o závodech se jistě dozvíte na stránkách Českého svazu koloběhu a Koloběžkovém portálu.
Cestování
Koloběžka není jen vynikajícím dopravním prostředkem či sportovním náčiním, ale také dobrým prostředkem na cestování. Již po pár jízdách zjistíte, že výlety na ní jsou krásné, po roce již dáte výlety kolem 50 km a ti zdatnější si později troufnou i na nějakou tu stovečku – tak zvané kilo, pomyslnou koloběžkářskou metu.
Někteří si však troufnou ještě dál. Asi na první pořádnou cestu se v roce 1972 vydalo na třicet koloběžců z Prahy, Plzně a Kladna. Ze Staroměstského náměstí vyrazili na trasu Praha – Mělník – Teplice – Zschopau – Zwickau – Jena – Erfurt. A cíl byl celkem logický, v Erfurtu se vyráběliy koloběžky, na kterých tenkrát většina jezdců jezdila. Nutno podotknout, že všechny tyto stroje byly ještě tenkrát s malými 12″ koly!
S velkými koly se zvětšují i vzdálenosti. V 90 letech pěkné štreky absolvují Finové. Za zmínku stojí jejich cesta na Gibraltar, přejezd Ameriky, nebo trasa Paris – Brest – Paris. Čecho-australan Petr Krhůt v roce 1997 přejel napříč Austrálií. Pepa Kvita, Guido Pfeiffermann a Frederic Benoist přejeli roku 2016 Kanadu z Vancouveru do Quebec City. Díky expedici Kam až dojedeme? Marka Jelínka a jeho přátel je dokonce procestovaná střední a jižní Amerika! A o cest po Evropě bylo tolik, že by se stručnost článku velmi omezila.nepočítaně.
Nakonec jeNelze opomenout nutné zmínit cestování sympatické Francouzky Blandine La Trottineuse. Ta v roce 2015 pro charitu absolvovala trasu Nantes-Budapešť. Poté roku 2016 opouští zaměstnání, prodává majetek a vyráží na více jak než 22 000 km dlouhou cestu kolem Evropy. A v únoru 2017 dokonce vyrazila na cestu kolem světa!.
Úplně samostatnou kapitolou je jízda na koloběžkách po trase významných cyklistických závodů. Roku 2013 Honza Vlášek, Vašek Liška, Jarda Odvárka, Alpo Kussisto, Michal Kulka a René Koning zdolávají trasu 100 ročníku cyklistické Tour de France, rozloženou do stejného počtu etap v časovém harmonogramu jeden den před pelotonem. A o dva roky později rozšířený tým KickFrance 2013 v počtu 15 jezdců pokořili trasu 257 km dlouhého závodu Paris-Roubaix s 27 sektory pavé – polních cest vydlážděných kočičími hlavami různých velikostí a tvarů. A roku 2017 Honza Vlášek, Vašek Liška, Jarda Odvárka, Alpo Kussisto, Michal Kulka, Tomáš Pelc a Jakub Kopecký zdolávají trasu 100 ročníku Giro ď Italia.